


"Cena člověka spočívá především v mravním chování." František Palacký
Rok Františka Palackého v Neratovicích
Rok 2026 je
rokem Františka Palackého.
Je přítomný v našem každodenním životě. Nosíme jeho portrét v kapsách i
kabelkách na tisícikoruně. Jmenují se po něm školy, ulice i náměstí. Ale víme
vlastně, kdo byl František Palacký? A proč má smysl připomínat si ho i
150 let po jeho smrti?
Letošek nabízí
příležitost to zjistit — prostřednictvím výstav, vzdělávacích programů pro děti
a mládež, kulturních akcí i besed. Oslavy pořádá město Neratovice
ve
spolupráci s Gymnáziem Františka Palackého a spolkem Svatobor. Celý
rok vyvrcholí pietním setkáním u rodinné hrobky Palackých a na zámku
Lobkovice, místě, kterému Palacký skutečně říkal domov.
František Palacký – proč na něj
nezapomenout ani po 150 letech
Skutečný
význam Palackého nespočívá v kamenných deskách a bronzových sochách. Palacký
byl mužem, který spojoval rozum s charakterem, vzdělanost s pokorou
a
veřejnou službu s osobní odpovědností. A právě proto mluví k dnešku možná víc,
než bychom čekali.
Jaký byl jako člověk, otec a
manžel?
Za vážným
portrétem, který známe z tisícikoruny, byl člověk překvapivě jemný
a nenápadný.
Doma se neprojevoval jako "otec národa", ale jako táta dvou dětí
a oddaný
manžel. O svou nemocnou manželku Terezii pečoval s obdivuhodnou trpělivostí. Když musel být pryč, psal jí dopisy, až dojemně civilní, někdy láskyplné, někdy
ustarané.
Se synem Janem
řešil to, co řeší většina rodičů: školu, výchovu, občas i nenápadné
"vyjednávání". Dceru Marii podporoval ve vzdělání i v sebevědomí, což
nebylo v jeho době úplně běžné.
A pocty? Ty ho spíš znepokojovaly.
Když byl jmenován do Panské sněmovny, reagoval s úsměvem a upřímností člověka,
který by raději zůstal doma u knih.
Je přítomný v našem každodenním životě. Nosíme jeho portrét v kapsách i kabelkách na tisícikoruně. Jmenují se po něm školy, ulice i náměstí. Ale víme vlastně, kdo byl František Palacký? A proč má smysl připomínat si ho i 150 let po jeho smrti?
ve spolupráci s Gymnáziem Františka Palackého a spolkem Svatobor. Celý rok vyvrcholí pietním setkáním u rodinné hrobky Palackých a na zámku Lobkovice, místě, kterému Palacký skutečně říkal domov.
a veřejnou službu s osobní odpovědností. A právě proto mluví k dnešku možná víc, než bychom čekali.
a nenápadný. Doma se neprojevoval jako "otec národa", ale jako táta dvou dětí
a oddaný manžel. O svou nemocnou manželku Terezii pečoval s obdivuhodnou trpělivostí. Když musel být pryč, psal jí dopisy, až dojemně civilní, někdy láskyplné, někdy ustarané.
Když byl jmenován do Panské sněmovny, reagoval s úsměvem a upřímností člověka, který by raději zůstal doma u knih.

„Ideje hynou tam, kde převládá sobectví.“ František Palacký
Proč si Františka Palackého připomínat dnes?
František Palacký
byl přesvědčený, že společnost stojí na hodnotách, ne na sloganech.
Ne na rychlých řešeních, ale na práci a charakteru.
Věřil, že svoboda
je základ, vzdělání je cesta, mravnost není staromódní
a
odpovědnost je povinnost každého, kdo se podílí na chodu společnosti.
A že sebelepší
systém neobstojí, pokud lidé ztratí smysl pro slušnost. V tom byl velmi
současný. Byl demokrat dřív, než to bylo moderní. A jeho přesvědčení jsou
inspirací
i pro dnešní dobu. Proto se k němu vracíme.
Proč si Palackého připomínáme právě v Lobkovicích?
Protože tady
Palacký opravdu žil. Zámek v Lobkovicích byl letní domov jeho rodiny.
Místo, kde vznikala velká část jeho stěžejního díla – Dějin národu českého
v Čechách
a na Moravě. Místo, kam za ním přijížděli přátelé i kolegové
— a kde se pořád mluvilo
o knihách, politice a budoucnosti.
Lobkovice byly také místo plné osobních vzpomínek: radostných i bolestných. Právě zde odžil smrt své ženy Terezie a právě sem si přál vrátit naposledy. Jeho přání bylo splněno. Na hřbitově v Lobkovicích dnes odpočívá společně s Terezií.